Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Zikmund Lucemburský v díle Sébastiena Mamerota Les Passages d'Outremer

Sébastien Mamerot, zpěvák a kanovník v kostele Saint-Étienne v Troyes, sepsal své nejznámější dílo „Les Passages d'Outremer faits par les François contre les Turcs depuis Charlemagne jusqu`en 1462" v letech 1473-1474. Krátce po jeho dokončení pak nechal správce Champagne Louis de Laval de Châtillon (1411-1489), jemuž bylo celé dílo dedikováno, vytvořit v Paříži nákladný rukopis, na jehož výzdobě se podíleli přední iluminátoři třetí čtvrtiny 15. století, mezi nimiž nade všemi vynikl autor většiny iluminací Jean Colombe, jenž se mimo jiné podílel na dokončení jedinečných Přebohatých hodinek vévody z Berry.

Na celkem 287 pergamenových foliích jsou popsány křesťanské „křížové" výpravy proti nevěřícím od dob Karla Velikého († 814) až do roku 1462. Výzdobu nádherného manuskriptu tvoří šedesát šest celostránkových miniatur, z nichž většina je rozdělena na několik částí, jež ilustrují vybrané popisované události.

Na foliu 260r narazíme na zajímavou miniaturu, jež se vztahuje k událostem roku 1396. Na dvou třetinách pergamenového listu je vyobrazeno setkání uherského krále Zikmunda Lucemburského, nevlastního bratra tehdejšího českého a římského krále Václava IV., se synem burgundského vévody Filipa Smělého, Janem z Nevers. Scéna se odehrává před Budínem, Zikmund Lucemburský vyjíždí vzácnému hostu naproti před brány města.

Jan z Nevers oděný v plátové brnění přijíždí v čele početné armády na bílém, rovněž pláty chráněném koni, a na pozdrav si sundává „cestovní" pokrývku hlavy modré barvy. Vstříc mu na bílém koni přijíždí uherský král s početným doprovodem a na pozdrav sundává z hlavy královskou korunu. Oba jsou vyobrazeni jako mladí, bezvousí muži s dlouhými vlasy.

Ani u jednoho nemá smysl pátrat, zda jejich vypodobnění nenesou náhodou nějaké konkrétní fyziognomické rysy. Nabízí se ale jiná otázka: Co svedlo tyto dva mladé muže dohromady?

Uherské království bylo již řadu let ohrožováno Turky a osmadvacetiletý Zikmund Lucemburský se rozhodl, že turecký problém vyřeší. Proto uspořádal v roce 1396 mezinárodní křížovou výpravu, na jejíž diplomatické přípravě pracovali nejschopnější uherští diplomati více než rok.

Největší porozumění našli na dvoře burgundského vévody Filipa Smělého, jenž byl kruciátě nakloněn již dříve a přislíbil osobní účast svého čtyřiadvacetiletého syna Jana z Nevers, jenž měl velet burgundským a také francouzským oddílům. Ke křížové výpravě vyzval později také papež Bonifác IX. a postupně se přidali také rytíři z Polska, Anglie, německých oblastí, Čech i Španělska.

Francouzské a burgundské oddíly pod vedením Jana z Nevers se měly sejít na jaře roku 1396 v Dijonu a odtud pak táhnout ve dvou skupinách do Uher. V červenci pak došlo k vypodobněnému setkání s uherským panovníkem. Společně pak s armádou o síle asi třicet pět tisíc mužů táhli vstříc nepříteli.

Křesťanská armáda byla přehlídkou těch nejvýznamnějších a nejbohatších rytířů tehdejší Evropy. Jednotlivým oddílům pak veleli nejzkušenější z nich. Bohužel vojsko nebylo jednotné a v důležitých momentech se pak ukázala také nerozhodnost jednotlivých velitelů. Hlavním velitelem byl Zikmund Lucemburský, ale francouzští a burgundští rytíři jej neposlouchali a chyběla jim také disciplína. Rovněž zvolená strategie nebyla nejlepší.

Celá výprava vyvrcholila 25. září 1396 bitvou u Nikopole, která skončila katastrofou. Jan z Nevers chtěl, aby jeho rytíři zaútočili jako první, což bylo v rozporu s plánem uherského krále. Právě nedisciplinovanost burgundských rytířů byla jednou z hlavních příčin porážky křižáků. Francouzi a Burgunďané zaútočili předčasně a početnější turecké vojsko rozdělené na dvě části je zcela rozprášilo. Turci pod vedením Bajezida I. jim nejprve pozabíjeli koně a pak bojovali muž proti muži. Většina z nich v boji padla, zbytek rytířů se dostal do zajetí.

Zikmund Lucemburský se ještě pokusil o zvrácení dané situace, ale porážce již nedokázal zabránit. Nakonec musel z bojiště potupně uprchnout a útočiště našel na jedné z benátských lodí na řece Dunaj.

Turci zajali velké množství křesťanských rytířů, cenu pro ně měli ale jen ti nejvýznamnější a zároveň nejvznešenější, ostatní popravili. Odhaduje se, že tak přišly o život další tři tisíce rytířů.

K samotné bitvě a k popravám zajatců se vztahuje ještě jedna iluminace z výše popsaného rukopisu a to na foliu 263v. Na dvou třetinách je vyobrazena bitva, v dolní třetině pak Bajezid I. přihlíží popravám křesťanských zajatců.

Nejvýznamnějším zajatcem byl pro Turky budoucí burgundský vévoda Jan z Nevers. Za něj a dvacet čtyři jeho druhů požadovali Turci výkupné ve výši dvě stě tisíc zlatých, částku, na níž se nakonec složilo několik panovníků. Významnou sumou přispěl i samotný uherský král Zikmund a Jan z Nevers se dostal domů v roce 1398. Do dějin se pak ještě výrazněji zapsal jako burgundský vévoda Jan Nebojácný (1404-1419), ale to už je jiný příběh.

Marek Zágora