Známá a neznámá vyobrazení českých panovníků ve středověku: Zikmund Lucemburský v Iconismis bellicis z roku 1437

Od druhé poloviny 14. století byly velice oblíbené tzv. „knihy ohňostrojů", z nichž začaly v první polovině 15. věku vycházet bohatě ilustrované manuskripty zasvěcené vojenské technice a taktice. Nejznámějším příkladem takovéhoto spisu je „Bellifortis“ Konráda Kyesera z Eichstättu, což bylo ve své době velice oblíbené dílo, o jehož popularitě svědčí více než tři desítky dochovaných rukopisů. „Bellifortis“ je mimo jiné nejstarším známým „Kriegsbuchem" na našem území.

Do současnosti se dochovala též řada rukopisů, které obsahují hned několik různých vojensko-technických textů, které byly určeny především panovníkům a bohatým šlechticům. Jedním z nejzajímavějších je manuskript, který se pod signaturou Cod. 3062 nachází v Rakouské národní knihovně ve Vídni.

Manuskript o rozměrech 30,4 na 21 cm se skládá z celkem 261 převážně papírových listů, které jsou zdobeny velkým množstvím kolorovaných perokreseb. Celek je pak datován rokem 1437. Svazek obsahuje hned několik děl: na foliích 1r až 22r je „Kniha ohňostrojů z roku 1420“, za ní následují „Liber ignium“ (fol. 22r-25v), tři celostránkové kolorované perokresby bez textu (fol. 27r-28r), „Onomatomantia“ Johannese Hartlieba (fol. 29r-39r) a „Iconismis bellicis“ (fol. 41v 240r).

Nejzajímavějším dílem je posledně jmenované, které je ve skutečnosti přepracováním díla „Bellifortis“ v sedmi kapitolách. „Iconismis bellicis“ (Kriegsbuch) je spojován rovněž s výše zmíněným Johannesem Hartliebem (1410-1468), mnichovským lékařem bavorského vévody Albrechta III. Bavorského, zvaného Zbožný. Právě jemu jsou připisovány nápisy pod obrázky, které jsou jiné než u předchozích děl.

Jednotlivé kapitoly Kriegsbuchu začínají vždy vyobrazením jedné z planet, které odpovídají ilustracím rukopisu „Bellifortis“. Kyeser, autor spisu Bellifortis, zařadil na začátek svého díla slavnostní průvod sedmi jezdců, kteří symbolizují jednotlivé planety, jež mají vliv na lidský osud a významně zasahují do všech lidských činností. Každý jezdec má svou barvu: Saturn je černý a dává schopnost rozlišovat a logicky uvažovat, Jupiter je zelený, Mars a Merkur jsou ohnivě červení, modrá je barvou Venuše a Luny. Zcela výjimečné postavení má pak Slunce, jež je vždy vypodobněno jako císař. Jezdci jsou mladí, krásní, odění do nádherných kostýmů, jsou oslavou života.

Ve vídeňském rukopisu je na foliu 145r vyobrazen jezdec, jenž je ztělesněním Slunce, které je mimochodem i vládcem dne. Jezdec nese na první pohled zřetelné fyziognomické rysy římského císaře, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského.

Jedná se o velice reprezentativní Zikmundovo zobrazení z doby jeho života. Na hlavě má císařskou korunu s kamarami, na jejichž křížení je viditelný křížek. V pravé ruce drží říšské jablko, v levici pak vedle žezla tříme i sluneční korouhev. Jezdec má na sobě zlatou, sluneční zbroj, která je viditelná jen částečně, protože Zikmund je zahalen do dlouhého korunovačního pláště, jenž by v případě, že by neseděl na koni, sahal až na zem.

Zajímavé je i brnění pro jeho koně. Hlavu mu kryje bohatě zdobený šafron, hruď pak pektorál. Jezdec je ještě navíc chráněn pěti hroty, které vybíhají do různých stran.

Že se opravdu jedná o Zikmunda Lucemburského, lze soudit především podle jeho typického vousu, jenž byl u jeho portrétů dělen na dvě části. Dalším znakem je také orlí nos, který známe rovněž z jeho dochovaných vyobrazení. Navíc je zobrazen ve tříčtvrtečním profilu, což společně s jeho účesem a výše popsaným vousem odpovídá proslulému Zikmundovu portrétu, který se dnes nachází ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu.

V 15. století, zejména pak v období několika desítek let po kostnickém koncilu, narazíme u mnoha panovnických vyobrazení na fyziognomické rysy římského císaře Zikmunda Lucemburského. Je to dáno především tím, že se některé jeho rysy (rozdělený vous a orlí nos) staly pro umělce jakýmsi vzorem, který byl často přebírán a napodobován.

Marek Zágora