komika ve středověkém výtvarném umění: kočka leze dírou… ne, pes leze dírou!
KOMIKA VE STŘEDOVĚKÉM VÝTVARNÉM UMĚNÍ: KOČKA LEZE DÍROU… NE, PES LEZE DÍROU!
Komika ve středověku je tématem, jemuž je v posledních letech věnována zvýšena pozornost. Její hranice je však velice křehká. To, co nám, lidem 21. století připadá jako vtipné a směšné, mělo ve středověku většinou zcela jiný, často dokonce vážný význam. A proto se medievisté ke komickým výjevům, zejména pak k těm v rukopisech stavějí různě. Pro některé je to pokus o vyjádření smyslu textu jiným způsobem. Jiní zase vnímají rozvernou výzdobu bordur manuskriptů jako dílka odvádějící pozornost od hlavního textu, jejichž autoři se inspirovali světskými radostmi, středověkým folklorem nebo dokonce ozvuky antického pohanství.
Intepretace středověkých výtvorů není možná bez práce s dochovanými písemnými prameny, které nám alespoň částečně napomáhají pochopit umělecky ztvárněné scény, které vyvolávají na našich tvářích úsměv. Rozumíme jim však správně? Ukážeme si to v rámci tohoto seriálu na vybraných příkladech.
Kočka leze dírou… Ne, pes leze dírou!
(Kniha hodinek, Flandry, asi 1485, dnes Muzeum Narodowe w Krakowie, Biblioteka Książąt
Czartoryskich, Ms 3025 I, str. 469 a 470)
S domestikací psa se začalo asi před 15 000 lety. Pes tak byl již od pravěku věrným a důležitým pomocníkem člověka, přesto byl dlouho vnímán rozporuplně. V Bibli jsou téměř všechny zmínky o něm negativní. Pes je v ní symbolem dravosti, chamtivosti, obžerství, nečistoty a hříchu. Bylo to dáno tím, že byl vnímán hlavně jako pojídač odpadků, mrtvol a zdechlin. V Novém zákoně je navíc symbolem pohanů, nepokřtěných a nevěřících. Pes mohl být dokonce personifikací ďábla.
Pohled na psa se ale časem proměnil. Ve středověku byly položeny základy kynologie a byla vyšlechtěna některá dnešní plemena. V každodenním životě hlídali stáda, pomáhali při lovu, poskytovali zábavu, dávali člověku lásku a byli mu zcela oddáni. Vysoce byla ceněna jejich věrnost, oddanost, rychlost, odvaha a také bystrost. Milovali je všichni, muži i ženy.
Podle středověkých bestiářů nebyli schopni žít bez lidí. byli velice oblíbení a jejich majitelé si je často pořizovali za vysoké sumy. Štěňata (např. chrtů) pak bývala velice oblíbeným dárkem. U psů byla vedle věrnosti a dalších, výše uvedených vlastností ceněna také jejich schopnost vyléčit si olizováním rány, čemuž je mimo jiné věnována velká pozornost i v dochovaných písemných pramenech. Léčivé schopnosti byly často dávány do souvislostí se zpovědí, která mohla člověka „vyléčit“ z jeho hříchů.
Ne všichni však oceňovali psí věrnost. Prý chrání jen ty domy, kde ví, že dostanou něco na zub. Přesto již od antiky převládaly příběhy o tom, jak pes statečně bránil svého pána před zloději či vrahy, i když sám již byl zraněný. Jak neopustil tělo svého mrtvého pána a odháněl ptáky a divokou zvěř. Nebo jak poznal vraha svého pána, napadl ho a štěkáním jej donutil k přiznání.
Psi byli rovněž oblíbenými domácími mazlíčky, jejichž typickým znakem byla malá velikost. Vyobrazení psů jsou zřídkakdy doprovázena písemným popisem, většina pramenů se omezuje na přídavná jména týkající se pouze jejich velikosti, barvy a délky srsti. Byli také vnímáni jako ukázka luxusu, a to zejména pak ve spojení s bohatě zdobenými obojky, jak to vidíme např. na různých dochovaných iluminacích. Bohatě rolničkami a drahokamy zdobené obojky se staly symbolem nejen „psího“ společenského postavení.
Psi samozřejmě pronikli ve velkém i do výtvarného umění, a proto můžeme obdivovat jejich četná vyobrazení. V ikonografii se nejčastěji objevují s bílou barvou srsti, psi se ale vyskytovali ve všech možných barvách.
Především v okrajové výzdobě rukopisů narazíme na obrovské množství komických vyobrazení psů. Často se jedná o ukázku tzv. převráceného světa, takže ne pes loví zajíce, ale zajíc psa a podobně.
Velice komické vyobrazení psa, přesněji pejska, snad dokonce nemotorného štěněte nalezneme v latinsky psané Knize hodinek, která vznikla ve Flandrech asi v roce 1485. Pergamenový rukopis nevelkých rozměrů (14 x 10,5 cm) se dnes nachází v polském Krakově (Muzeum Narodowe, Biblioteka Książąt Czartoryskich). Jeho okrajovou výzdobu tvoří četná, občas až iluzivní vyobrazení květin a pak různí zástupci zvířecí světa, kterým vévodí opeřenci. Vedle nich ale narazíme i na psy, kočky, zajíce nebo vybrané exempláře hmyzu, např. motýly.
Na straně 469 najdeme pod textem malého, zvědavého pejska, který nakresleným otvorem jen tak tak protáhl svou hlavu se špičatýma ušima a přední nohy. Na tom by za normálu nebylo nic zajímavého. Stačí ale otočit list a na druhé straně máme stejný, zcela protilehlý otvor, a hlavně zbytek psího tělíčka. Otvor se zdá být úzký, ale psík se i tak snaží ze všech svých sil, aby se dostal na druhou stranu. Zda se mu to podařilo, už ale nezjistíme…
PS: Někteří badatelé identifikovali zvíře jako kočku, která prý prolézá kočičí klapkou. Bezpochyby se mýlí. Naším zvířecím tvorem je pes!
Marek Zágora
Předchozí díly seriálu:
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-souboj-opice-s-jednorozcem/
http://stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-opice-utesujici-kralova-pejska/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-podivam-se-ti-na-zoubek/
http://www.stavitele-katedral.cz/komika-ve-stredovekem-vytvarnem-umeni-veverka-jako-domaci-mazlicek/
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru