Praha: Druhé, rozšířené vydání jedinečné knihy „Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků“ Martina Nejedlého

V roce 2007 vydalo SKRIPTORIUM, spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury knihu „Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků“ medievisty Martina Nejedlého, žáka proslulého francouzského historika Jacquese Le Goffa. Po stránce textové i grafické nádherná kniha tehdy oslovila širokou veřejnost a vzbudila velkou pozornost.

Po sedmi letech nyní vychází druhé, rozšířené vydání této úspěšné a velice atraktivní publikace. Původně měl k němu napsat předmluvu samotný Jacques Le Goff, ale pár dní před jejím dokončením zemřel (1. dubna 2014). Jistě by byla zajímavá, protože sám Le Goff se Meluzíně a její historii dlouhá léta věnoval a sledoval proměny jejího mýtu.

Mezi nejkrásnější rukopisy 15. století a středověku vůbec patří  Trés Riches Heures de Duc de Berry neboli Přebohaté hodinky vévody z Berry. Iluminaci k měsíci březnu kalendáře tohoto rukopisu vévodí stavba hradu Lusignan, nad jehož hlavní věží se vznáší drak, který přímo odkazuje na příběh o víle Meluzíně, která podle tradice založila nejen tento hrad, ale s ním i stejnojmenný rod.

Roku 1393 dokončil Jan z Arrasu rozsáhlý román o Meluzíně, mýtické zakladatelce rodu Lusignanů a také dynastií Valois a Lucemburků, který věnoval trojici mecenášů: Janu, vévodovi z Berry, jeho sestře Marii z Baru a moravskému markraběti Joštovi Lucemburskému, bratranci tehdy u nás vládnoucího Václava IV.

Historik Martin Nejedlý využil Arrasova díla jako historického pramene a výsledkem je kniha, která navazuje na jednu ze čtyř částí první autorovy knihy „Fortuny kolo vrtkavé“ (2003), v níž vyšly uceleně studie, které se objevovaly od konce 90. let minulého století v časopise Historický obzor. Právě v tomto dvojměsíčníku publikuje Nejedlý své podnětné studie nejčastěji.

Autor se nechal dále inspirovat přislíbenou alegorickou skladbou Jeana Froissarta v podobě „spletené“ kytice, jež měla oslavit první dítě vzešlé ze svazku Jany z Boulogne s Janem, vévodou z Berry. Manželství bohužel nebylo dítětem obdařeno a tak i Froissartova skladba nikdy nespatřila světlo světa.

Nejedlý ale sám „vytvořil“ dílo, které v kapitolách pod ochranou dvanácti „květů a odlomených větviček“ předestírá tajemnou a zároveň nádhernou historii o víle Meluzíně. Čtenář si může postupně „přivonět“ k pestré vazbě od voňavé levandule přes královskou lilii až po „haluz pomerančovníků“, která jako symbol Štěstěny uzavírá příběh Arrasových mecenášů.

Historií o Meluzíně se zabýval, jak je již výše uvedeno i Nejedlého „školitel“ Jacques Le Goff, jenž otiskl svou původní studii spolu s Emmanuelem Le Roy Laduriem v časopise Annales roku 1971. Během let ale přehodnotil svůj pohled na danou problematiku a k tématu se ještě několikrát vrátil. Existuje tedy docela mnoho pohledů na féerické téma o víle Meluzíně, jejíž jméno se poprvé objevuje právě v Arrasově románu. Její příběh je ale mnohem staršího data.

Martin Nejedlý se v první kapitole, prezentuje „téměř“ jako středověký literát, který se omlouvá za větší rozsah úvodní části, v níž nastiňuje nejen cestu, jež ho přivedla k danému tématu, ale i obsah jednotlivých „květnatých“ kapitol, které do sebe nádherně zapadají, a tak tvoří pestrou a zároveň jednolitou mozaiku příběhu víly Meluzíny a jejich deseti synů.

Druhá kapitola seznamuje čtenáře blíže s osobnostmi objednavatelů Historie o Meluzíně v čele s největším mecenášem přelomu 14. a 15. století, vévodou z Berry. Třetí a čtvrtá kapitola jsou věnovány kořenům a zdrojům samotného příběhu a hlavně vílám, jejichž obraz prošel složitým vývojem a jež jsou chápány jako protikladné bytosti. V páté kapitole se autor zamyslel nad féerickými příběhy a místem Historie o Meluzíně mezi nimi.

Šestá kapitola je plná tajemna a nadpřirozena, což bylo pro středověké příběhy autorů typu Jana z Arrasu typické. Sedmou kapitolu pojal Nejedlý jako „návod“, jak pracovat s literárními prameny jakým je Arrasův román a díla jemu podobná, která řada historiků nepovažovala a nepovažuje za „plnoprávné“ historické prameny. Osmá kapitola je věnována ikonografii Meluzíny, Nejedlý zde na řadě příkladů ukazuje vývoj jejího zobrazování.

S rodem Lusignan je spojována i myšlenka pokračování křížových výprav, jak naznačuje kapitola devátá. V desáté kapitole vydávají texty francouzských literátů svědectví o středověkých Čechách. A jedenáctá kapitola blíže připomíná osudy dvou Meluzíniných synů, kteří se svými činy a také sňatky zmocnili Lucemburska a Čech. Poslední kapitola pak uzavírá osudy všech hlavních postav spojených se vznikem Historie o Meluzíně, počínaje vévodou Janem z Berry a Joštem Lucemburským konče.

Nejedlý nazírá historii o Meluzíně z pohledu historika a kulturního antropologa zároveň, čímž nezapře „školu“ svého učitele. Samotný román, jenž se stal hlavním, ale ne jediným, pramenem historikova bádání, je velice zajímavou sondou do středověkého pojímání světa, který dnešnímu čtenáři připadá více pohádkový, než historický. Představuje se nám i jedna z možných forem dobové propagandy, která „ovládala“ myšlenkový svět středověké společnosti. Román je zejména „oslavou“ starobylosti a statečnosti dynastií, z nichž pocházeli Arrasovi mecenáši.

Jistou novinkou je spojení Meluzíny s „českými zeměmi“, v nichž se podle románu stal vládcem jeden z jejich synů, jednooký Renaud, který se oženil s jedinou dědičkou Českého království. Podobně tomu bylo i u Lucemburska, kde se stejným způsobem dostal k moci její syn Antoine.

Autor naznačuje i další směry, kterými by se mohlo ubírat bádání spojené s osobností tajemné Meluzíny, kupř. pozadí vzniku proslulého Dračího řádu Zikmunda Lucemburského. Zároveň se vyhýbá spekulacím, které se objevovaly při snaze ztotožnit některé románové hrdiny s konkrétními historickými osobnostmi a dokonce událostmi, i když se Jan z Arrasu při psaní opíral, jak sám uvedl, jen o „ověřená“ svědectví.

Kniha je bohatě vybavena černobílými i barevnými vyobrazeními, která doplňují čtivý text a tvoří jeho nedílnou součást. Text, poznámkový aparát a seznam základních pramenů a literatury byl v novém vydání doplněn na jedné straně o některé nové poznatky, na straně druhé o nejnovější „položky“ vyšlé literatury k tématu. Součástí druhého vydání je rovněž resumé v angličtině a ve francouzštině, což v prvním vydání chybělo.

Nejedlý jasně ukázal, jak je potřeba pracovat s literárním dílem jako historickým pramenem, ukázal, že nelze romány a také poezii opomíjet, protože jsou často bohatým zdrojem informací o své době.

Musím přiznat, že jsem si po letech s chutí přečetl i druhé vydání „Meluzíny“. Autor nezklamal, dokázal z historie o Meluzíně „ukovat“ ve své „kovárně“ dílko vskutku skvostné. A i když existuje několik Meluzín, žen v podobě hada či draka, představil nám Martin Nejedlý jednu z nich, jejíž příběh prošel dlouhým vývojem od starověku až po současnost. Musíme si ale uvědomit, že povědomí o Meluzíně stále žije, v českých zemích však přežívá už jen v pohádkách …

Marek Zágora

Martin Nejedlý, Středověký mýtus o Meluzíně a rodová pověst Lucemburků, SCRIPTORIUM, Praha 2014, 532 stran, doporučená cena 450 Kč

Internet:

http://www.scriptorium.cz/