Praha: Modrá. Dějiny jedné barvy – úžasná kniha francouzského historika Michela Pastoureaua

Nakladatelství Argo připravilo k vydání skutečnou lahůdku, monografii francouzského historika Michela Pastoureaua věnovanou modré barvě. Michel Pastoureau (ročník 1947) se původně zabýval erby, pečetěmi a emblémy, především pak ve spojení s jejich symbolikou. Postupně se začal věnovat také dějinám zvířat a studiu bestiářů.

Od 80. let minulého století zaměřil svou pozornost na téma, které bylo dosud přehlíženo, začal se zabývat dějinami barev a dnes patří mezi největší odborníky, kteří se barvám věnují. V nedávném rozhovoru pak mimo jiné prozradil, že by jej lákalo napsat kupř. i dějiny lepidla. V češtině vyšla zatím pouze jedna jeho kniha, nádherná monografie „Medvěd. Dějiny padlého krále“ (Argo, 2011).

Jak naznačuje název knihy – „Modrá. Dějiny jedné barvy“ – je středobodem zájmu modrá barva a všechny její odstíny. Skutečnost je ale jiná, Pastoureau nepíše pouze o modré, ale i o jiných barvách, protože bez nich by dějiny modré barvy nebyly úplné. Kniha, která zaujme na první pohled i svým formátem, je svým způsobem také dějinami módy, s níž barvy rovněž úzce souvisí.

Text je rozdělen do čtyř kapitol a autor v nich postupuje chronologicky od pravěku až téměř po naši současnost. První kapitola začíná v neolitu a „končí“ na počátku 12. století, kdy se pohled a vztah k modré zásadně mění. Je fantastické sledovat proměny vztahu k modré barvě, která je dnes nejoblíbenější barvou vůbec.

Původně velice oblíbenou barvou byla červená, která společně s černou byla opakem bílé. To byly tři základní barvy starověkých civilizací. Přesto se modrá používala a máme ji doloženu i na mnoha uměleckých dílech a také předmětech denní potřeby. U Řeků a Římanů nebyla ceněnou barvou, byla dokonce přehlížena. To ale neznamená, že nebyla „přítomna“, že se nepoužívala. Byla však barvou bez jakékoliv významnější symboliky.

K velkému obratu dochází v 11. a hlavně 12. století, kdy se modrá stává nejprve barvou oděvu Panny Marie. S rozvojem jejího kultu tak modrá dostala novou náplň. Modrá postupně proniká i do vitráží, knižní malby a dalších oblastí umělecké tvorby. Časem se stala i barvou královskou, jak to dokládá zejména znak francouzského krále, modrý štít posetý zlatými liliemi. Do modré se začali odívat i první králové, nejprve ve Francii, později pak i v Anglii a dalších evropských zemích. Objevuje se nová dvojice protikladných barev: červená a modrá.

V pozdním středověku se modrá stala barvou morální a její dějiny se na několik staletí úzce spojily s černou barvou, jež se stala barvou bohatých a urozených. Výrazný vliv na vnímání jednotlivých barev měla i reformace.

Od 17. století se modrá stala nejoblíbenější barvou evropských populací. Souvisí to bezpochyby i s rozšířením exotického barviva indiga, které se začalo ve velkém dovážet a začalo vytlačovat pastel, kterým se barvilo dříve. Indigo také mělo mnohem lepší vlastnosti a bylo levnější. Začaly se ale objevovat i uměle vyvinuté barvy, jež našly uplatnění především v malířství, kupř. pruská modř.

Jako francouzský historik se Pastoureau věnuje i francouzské modři, která časem pronikla z královského znaku přes kokardu, jeden ze symbolů francouzské revoluce, až na francouzskou státní vlajku.

Modrá se stává barvou nejnošenější. Stává se barvou uniforem, nosí ji vojáci, námořníci, ale i četníci, listonoši, hasiči a další. Oblíbili si ji ale i „civilisté“, muži i ženy. Částí oděvu, pro niž je typická modrá barva, se staly džíny, které jsou oblíbené i dnes, i když se objevují i v jiných barvách a odstínech.

Autor přibližuje také postupný vývoj barvení na modro. Prezentuje se jako skutečný znalec, který zasvěceně popisuje jednotlivá barviva i postupy barvení. Docela často cituje dochované písemné prameny, nejen „odbornou“, ale i krásnou literaturu a dokonce poezii. Zajímavá je kupř. část věnovaná zákonům proti přepychu a pravidlům odívání ve spojení s povolenými a zapovězenými barvami.

Pastoureau zkoumá i názvy barev z hlediska filologického a právě práce s jazykem jej přivádí k dalším zajímavým poznatkům. Kniha je to velice čtivá a hlavně podnětná s nádherným obrazovým doprovodem, jemuž nevévodí pouze modrá barva, ale i ostatní barvy, které hrály a stále hrají významnou roli v našich dějinách i životech.

Michel Pastoureau napsal i další knihy věnované jednotlivým barvám: černé a zelené. Snad se brzy dočkáme překladu i těchto titulů.

Marek Zágora

Michel Pastoureau, Modrá. Dějiny jedné barvy, Argo, Praha 2013, 218 stran, doporučená cena 398 Kč.

Internet:

http://www.argo.cz/knihy/188465/modra-dejiny-modre-barvy/

http://stavitele-katedral.cz/milujete-modrou-anticti-rimane-by-vas-meli-za-barbary/

Obsah:

Úvod: Barva a historik

1. NENÁPADNÁ BARVA Od počátků po 12. století

Bílá a její dva opaky

Barvení na modro: boryt a indigo

Malovat modře: lazurit a azurit

Viděli Řekové a Římané modrou barvu?

Že v duze není modrá?

Modrá v raném středověku: mlčení a zdrženlivost

Vznik liturgických barev

Chromofilní a chromofobní preláti

2. NOVÁ BARVA 11.-14. století

Úloha Panny Marie

Svědectví erbů

Od francouzského krále ke králi Artušovi: vznik královské modři

Barvení na modro: boryt a pastel

Barvíři na červeno a barvíři na modro

Zákaz míchání a moření

Receptáře

Nové uspořádání barev

3. MORÁLNÍ BARVA 15.-17. století

Zákony proti přepychu a pravidla odívání

Předepsané a zapovězené barvy

Od povznesení černé k morální modré

Reformace a barva: kult

Reformace a barva: umění

Reformace a barvy: oděvy

Malířská paleta

Nové určení a nové třídění barev

4. NEJOBLÍBENĚJŠÍ BARVA 18.-20. století

Modrá proti modré: boj pastelu s indigem

Nový pigment: pruská modř

Romantická modř: od Wertherova oděvu k bluesovým rytmům

Francouzská modř: od královského znaku ke kokardě

Francouzská modř: od kokardy k vlajce

Rudý prapor

Bílá vlajka

Zrod politické a vojenské modři

Nejnošenější barva: od uniforem k džínům

Nejoblíbenější barva

Závěr: Modrá dnes: neutrální barva?

Ukázka z knihy:

Cesta modré k moderní módě, aneb historie džínsů

"Historické počátky džínů zůstávají obklopeny jistým tajemstvím, stejně jako počátky každého objektu, který má velkou mytologickou sílu. Existují pro to různé důvody, z nichž ten hlavní tkví nejspíš v požáru, který v roce 1906 zachvátil při velkém zemětřesení San Francisco a zničil archiv firmy Levi Strauss, která slavné kalhoty o půl století dřív vytvořila. Na jaře roku 1853 totiž mladý Levi Strauss (je zvláštní, že jeho křestní jméno se nedochovalo), židovský podomní obchodníček z New Yorku původem z Bavorska, ve čtyřiadvaceti letech dorazil do San Francisca, kde od roku 1849 zlatá horečka, která vypukla v Sieře Nevadě, způsobila značný nárůst počtu obyvatel. Levi Strauss s sebou přivezl větší množství stanové látky a plachtoviny na vozy v naději, že si vydělá na slušné živobytí. Prodej ale však byl nevalný. Jeden průkopník mu vysvětlil, že v téhle části Kalifornie nepotřebují ani tak stanovinu, jako pevné a funkční kalhoty. Mladý Levi Strauss dostal tedy nápad ušít kalhoty ze své plachtoviny. Úspěch byl okamžitý a z drobného newyorského obchodníčka se stal výrobce konfekce a textilní průmyslník. Se švagrem založil společnost, která v průběhu let stále rostla. I když společnost svou produkci diverzifikovala, nejlépe se prodávaly pracovní oděvy (overalls) a kalhoty. Ty ještě nebyly modré, ale nejrůznějších odstínů od špinavě bílé po tmavě hnědou. Stanové plátno je však nejen velmi pevné, ale také těžké, nepoddajné a obtížně se z něj šije. V letech 1860–1865 tedy Leviho Strausse napadlo postupně je nahradit denimem, keprovou tkaninou dováženou z Evropy a barvenou indigem. Tak vznikly modré džíny.

Původ anglického termínu denim je sporný. Je možné, že vznikl kontrakcí francouzského výrazu „serge de Nîmes“, což je látka vyráběná v okolí města Nîmes z vlny a zbytků hedvábí nejméně od 17. století. Tento termín však od konce následujícího století označuje také látku ze lnu a bavlny vyráběnou v dolním Languedocu a vyváženou do Anglie. Kromě toho pěkné vlněné sukno vyráběné na březích Středozemního moře mezi Provencí a Roussillonem se v okcitánštině označuje slovem nim. I z něj by mohlo pocházet slovo denim. To vše zůstává nejisté, regionální šovinismus autorů, kteří se tématu věnovali, historikovi oděvů úkol nijak neusnadňuje.

Ať je to jakkoli, na začátku 19. století se v Anglii a ve Spojených státech výrazem denim označuje velmi pevná bavlněná látka barvená indigem. Používá se hlavně na výrobu oděvů pro horníky, dělníky nebo černé otroky. Právě ta tedy počátkem 60. let 19. století nahradila pozvolna látku zvanou jean, kterou Levi Strauss používal do té doby na šití pracovních kalhot a tzv. lacláčů. Slovo jean odpovídá fonetickému přepisu italo-anglického výrazu genoese, což znamená „z Janova“. Plátno na stany a plachty, které používal mladý Levi Strauss, totiž opravdu patřilo mezi tkaniny, které kdysi pocházely z Janova a jeho okolí. Vyrábělo se nejdřív ze směsi vlny se lnem, později lnu s bavlnou a od 16. století sloužilo k šití lodních plachet, námořnických kalhot, stanových pláten a plachet k zarytí nejrůznějších nákladů.

V San Francisku se kalhotám Leviho Strausse jakousi metonymií začalo už v letech 1853–1855 říkat podle jejich materiálu: jean. Když se po deseti letech tento materiál změnil, jméno zůstalo. Džíny se tedy šily z denimu, a nikoli už z janovského plátna, ale dál se jim podle něj říkalo.

V roce 1872 se Levi Strauss spojil s židovským krejčím z Rena jménem Jacob W. Davis, který o dva roky dříve dostal nápad šít kalhoty pro dřevorubce, jejichž zadní kapsy byly upevněny nýty. Džíny Levi Strauss tudíž nadále používaly nýty. I když výraz blue jeans se na trhu objevil až v roce 1920, byly všechny džíny Levi Strauss už od 70. let 19. století modré, protože bavlněný denim se barvil indigem. Látka byla příliš silná, než aby do ní neměnně proniklo zcela všechno barvivo, takže se nedala zaručit jejich stálobarevnost. Právě tato barevná nestálost způsobila jejich úspěch: barva se chovala jako živá látka, vyvíjela se zároveň s tím, kdo kalhoty nebo montérky nosil. O pár desetiletí později, když pokrok v chemii barviv umožnil barvit indigem jakoukoli látku stejnoměrně a neměnně, firmy vyrábějící džíny musely své výrobky bělit nebo uměle odbarvovat, aby získaly vybledlý odstín originálu.

Od roku 1890 skončila platnost obchodně právního patentu, který chránil džíny firmy Levi Strauss. Vznikly konkurenční značky, které nabízely kalhoty ušité z méně silné látky a prodávaly je levněji. Firma Lee, založená v roce 1911, přišla v roce 1926 s nápadem nahradit knoflíky poklopce zipem. Největším konkurentem džínům značky Levi Strauss se však od roku 1919 stala firma Blue Bell (v roce 1947 přejmenovaná na Wrangler). Mocná sanfranciská firma (jejíž zakladatel zemřel jako miliardář v roce 1902) zareagovala vyvinutím modelu „Levi’s 501“, střiženého ve dvojitém bavlněném denimu se zachováním jak nýtů, tak kovových knoflíků. V roce 1936, aby nedocházelo k záměně s konkurenčními značkami, se nad zadní kapsu všech pravých džínů Levi Strauss našívala malá červená etiketa se jménem značky. To bylo poprvé, kdy se název značky okázale ukazoval na vnější straně oděvu.

Mezitím džíny přestaly být čistě pracovním oděvem. Staly se rovněž oděvem pro volný čas a prázdniny, zejména u bohatých vrstev z východu Spojených států, které jezdily na prázdniny na západ a chtěly si tam hrát na kovboje a průkopníky. V roce 1935 luxusní časopis Vogue přinesl první reklamu na tyto „uhlazené“ džíny. Zároveň v některých univerzitních kampusech začali džíny nosit studenti, zejména ti z druhého ročníku, kteří se snažili dlouho zakázat jejich nošení „bažantům“ z prvního ročníku. Džíny se staly oděvem mládeže a lidí z města, později i žen. Po druhé světové válce tato móda zasáhla západní Evropu. Nejprve se džíny kupovaly v „amerických armádních přebytcích“, pak různí výrobci zřídili své továrny přímo v Evropě. V letech 1950–1975 začala džíny postupně nosit část mládeže. Sociologové v tomto jevu, do značné míry převzatém (ne-li manipulovaném) reklamou, viděli společenský jev, androgynní oděv, znak odporu či vzpoury mládeže. Nicméně od 80. let se na Západě mnoho mladých začalo od džínů odvracet a přikláněli se k oděvům jiného střihu, z jiných látek a rozmanitějších barev. U džín totiž, přes snahy z 60. a 70. let o rozmanitější barvy, zůstala dodnes modrá a její různé odstíny v jasné převaze."

(publikováno s povolením nakladatelství Argo)