Praha: Sedm přemyslovských kultů - zajímavá publikace o nejstarších českých světcích

Přemyslovci byli prvním a nejdéle vládnoucím rodem u nás a právě za vlády panovníků z rodu bájného Přemysla Oráče bylo přijato křesťanství, které jednotliví vládci všemožně podporovali. Často „využívali" také přímluv a podpory dynastických světců, kteří byli s rodem i samotným českým státem úzce spjati.

Právě vznikem kultů svatých za vlády Přemyslovců se ve své habilitační práci zabýval historik Petr Kubín. Tu nedávno pod názvem „Sedm přemyslovských kultů" vydala Katolická teologická fakulta UK ve spolupráci s vydavatelstvím Togga jako dvanáctý svazek ediční řady Historia et historia artium v rámci Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis.

Petr Kubín na sebe poprvé upozornil biografií blahoslaveného Hroznaty (Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis, Vyšehrad, 2000), v níž přiblížil oba životy zakladatele premonstrátského kláštera v Teplé, jehož kult vznikl kolem poloviny 13. století. V loňském roce mimo jiné editoval velice zajímavý, reprezentativní sborník k výročí narození sv. Václava „Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého".

Jak je z názvu knihy zřejmé, autor přibližuje celkem sedm domácích kultů, jež jsou různou měrou spjaty s vládnoucími Přemyslovci. Jedná se o úctu ke čtyřem mužům (kníže Václav, pražský biskup Vojtěch, sázavský opat Prokop a šumavský poustevník Vintíř) a třem ženám (kněžna Ludmila, svatojiřská abatyše Mlada a abatyše pražských klarisek Anežka), jejichž kulty vznikly postupně v období od 10. do 14. věku.

Nejsou to kulty rovnocenné, což je dáno např. i tím, že středověk byl převážně mužským světem, takže prosadit kult ženy-světice nebylo až tak jednoduché. Některé se prosadily v celém knížectví, resp. království, a dokonce i za jeho hranicemi (kult sv. Václava), jiné zůstaly kulty okrajovými, jež plnily významnou funkci především v rámci církevní instituce, kde původně vznikly (princezna Mlada).

I když v životě člověka 21. století hraje náboženství čím dál tím menší roli, přetrvala úcta k některým z nich až do současnosti, jak dokazuje hlavně postava sv. Václava, který je stále považován za dědice a ochránce české země.

Před dynastickými světci domácího původu, byli u nás uctíváni nejprve světci, jejichž kulty sem pronikly ze sousedních zemí (např. kult sv. Víta ze Saska nebo sv. Jiří z Bavorska). Do Čech se různým způsobem dostaly i relikvie dalších světců, kterým pak byly zasvěcovány jednotlivé kostely. Dynastičtí světci a světice však měli největší význam, o čemž svědčí i rozsah jejich uctívání.

Petr Kubín nepřibližuje pozemské životy jednotlivých světců, z nichž většina žila v 10. a 11. století (výjimkou je sv. Anežka žijící a působící ve století třináctém), ale zabývá se výhradně jejich druhými životy. Zkoumá genezi všech uvedených kultů a to v rozsahu, který jim jako celku doposud nebyl věnován.

Lze namítat, že např. o sv. Václavu nebo sv. Ludmile je již vše známo, že známe všechny dochované písemné prameny a že svým způsobem je toto téma vyčerpáno. Autor ale dokazuje pravý opak. Má k dispozici sice stejné písemné prameny jako jeho předchůdci, tedy především „zavádějící" texty legend, přesto se je snaží nově číst, navzájem konfrontovat a také interpretovat. Přichází i s jejich novou datací. Stranou neponechává ani nejnovější objevy archeologů, které rovněž mohou přinést odpovědi na některé nezodpovězené otázky. Petr Kubín tak mění pohled na některá již delší dobu daná a uznávaná fakta.

Uctívání světců bylo ve středověku významným fenoménem. Světci byli součástí každodenního života, lidé se k nim modlili, žádali je o pomoc, považovali je za své ochránce. Ve středověku byla zcela běžná i vyobrazení z jejich života pozemského i toho po smrti. Lidé s jejich příběhy byli obeznámeni a dobře věděli, co které vyobrazení znamená.

První obsáhlá část knihy je vlastním úvodem do problematiky uctívání světců a samotné kanonizace. Autor jasně dokazuje, že kulty svatých nejsou „výdobytkem" křesťanství, ale že je křesťané převzali od židů, a to ještě před vládou císaře Konstantina Velikého. Vedle židovství pak do uctívání světců pronikly i četné pohanské prvky a jedním z nich bylo i uctívání relikvií, kterým byla přiznávána zázračná moc. Samostatnou kapitolou je pak sbírání jednotlivých relikvií, které mělo i velký „nábožensko-politický" význam pro středověké panovníky, jakým byl např. český král a římský císař Karel IV.

Autor sleduje vývoj kultů svatých od dob prvních křesťanů, kterým bylo uctívání a vzývání vlastních světců cizí. Po jeho převzetí od židů pak došlo k živelnému uctívání světců, kteří postupně pronikli i do kostelů, v nichž byly zakládány oltáře, do kterých byly ukládány jejich ostatky. Svět křesťanských světců byl dlouhá staletí velice nepřehledný a bylo nutné provést určitou regulaci. První byla provedena za Karla Velikého, který pověřil ustanovováním nových světců biskupy.

V období vrcholného středověku se pak postupně vyvinul složitý kanonizační proces, jehož cílem bylo mimo jiné zavést v nepřehledném množství svatých pořádek, a zároveň došlo k posílení papežské moci. Papež byl totiž jediný, kdo mohl kanonizovat. Přesto existovaly četné kulty mimo kontrolu papeže a vlastně i církve.

Za papeže Urbana VIII. (1623-1644) bylo stanoveno, že automaticky mají být uznány všechny kulty vzniklé před rokem 1534, po tomto roce měli pak být uznáni pouze ti světci, jež vyhlásil sám papež. Je tomu tak až do současnosti.

Dvě třetiny hlavního textu tvoří oddíl nazvaný „Počátky kultů a svatořečení přemyslovských světců", v němž jsou přiblíženi jednotliví dynastičtí světci od sv. Ludmily až po sv. Anežku. V podtitulu je u každého světce uvedeno jméno Přemyslovce či Přemyslovny, kteří se nejvíce zasloužili o ustanovení a prosazení daného kultu. Jsou mezi nimi hlavně vladaři, resp. jejich manželky, ale i přední hodnostáři významných církevních institucí. Autor seřadil světce chronologicky podle data jejich úmrtí, ne podle doby, kdy pravděpodobně vznikl jejich kult.

Nejvíce prostoru věnuje Kubín sv. Ludmile, což je dáno i tím, že rekapituluje výsledky předchozích bádání, které částečně opravuje a doplňuje. U kněžny Ludmily posunuje vznik jejího kultu do 60. let 10. století, přičemž světicí se pravděpodobně stala až o deset let později zásluhou první svatojiřské abatyše Mlady (Marie). Dlouho pak byla uctívána pouze v klášteře sv. Jiří, až v polovině 12. století se stala světicí uctívanou v celém pražském biskupství.

Autor se podrobně zabývá mnohokrát diskutovanou a „tajemnou" Kristiánovou legendou, jejíž vznik klade do poloviny 12. věku, což je v rozporu s převažujícími názory na její dataci. Právě tato legenda měla podle něj dopomoci k prosazení Ludmilina kultu v rámci celé pražské diecéze.

Prvopočátky nejdůležitějšího a také nejstaršího dynastického kultu domácího původu, kultu sv. Václava klade do 50. let 10. století, kdy měly být Václavovy ostatky převezeny do Prahy. Samotný kult pak pravděpodobně vznikl až za vlády Boleslava II. v době, kdy byl vysvěcen první pražský biskup Dětmar.

Třetí kult byl spojen s přemyslovskou princeznou Mladou, která se stala první svatojiřskou abatyší. Její kult ale nebyl moc silný. Vznikl nejpravděpodobněji na počátku 13. století a pěstován zůstal jen v klášteře, v němž vznikl. Nakonec musel ustoupit kultu sv. Ludmily.

Výjimečné postavení mezi přemyslovskými dynastickými světci zaujímá sv. Vojtěch. Svatým se stal krátce po své mučednické smrti, kdy jej svatým nechal prohlásit polský kníže Boleslav Chrabrý. Vojtěchův blízký přítel císař Ota III. pak začal nový kult rychle šířit po říši, o čemž svědčí četné kostely se svatovojtěšským patrociniem (Cáchy, Lutych, Řím). Po Otově předčasné smrti ale začal kult upadat a uctíván byl pouze v Polsku. V Čechách se pak prosadil až po roce 1039, kdy kníže Břetislav I. přenesl světcovy tělesné ostatky z Polska do Prahy.

Šumavský poustevník Vintíř († 1045) pocházel z Durynska a v Čechách strávil jen několik posledních let života. Tradovalo se, že byl kmotrem knížete Břetislava I. Za vlády Přemysla Otakara II. se pokusil břevnovský opat Martin prosadit jeho svatořečení, k němuž ale nakonec nedošlo. Jeho kult zůstal omezen na břevnovský klášter a k jeho rozšíření došlo až v době barokní. Jako legitimní byl uznán až na počátku 21. století.

Vedle sv. Václava a sv. Vojtěcha patří mezi hlavní zemské patrony také sv. Prokop, o jehož pozemském životě toho mnoho nevíme. První sázavský opat byl považován především za duchovního otce knížete Oldřicha. Jeho kult ale vznikl pravděpodobně až v polovině 12. století na popud sázavského opata Silvestra v době, kdy hrozilo nahrazení benediktinů nově příchozími premonstráty. Silvestr nakonec Sázavu pro benediktiny zachránil. Prokopova obliba stoupla rovněž v období národnostních nepokojů, kdy byl považován za obhájce všeho slovanského.

Poslední přemyslovský kult je spjat s Anežkou, dcerou Přemysla Otakara I., jež byla považována za svatou již za života. Počátky skutečného kultu je ale třeba hledat na začátku 14. století, kdy o její kanonizaci požádala královna Eliška Přemyslovna, které prokázala několik zázraků. Její žádost a ani další v následujících letech a staletích nebyly vyslyšeny a tak byla Anežka kanonizována až v listopadu 1989.

Petr Kubín navázal na své dřívější podnětné studie a přišel s řadou nových poznatků, jež se týkají zejména datací jednotlivých legend, jež jsou pro badatele často jediným zdrojem informací o obou životech daného světce. V objevné knize „Sedm přemyslovských kultů" nalezneme hned několik nových, často odvážných interpretací, jež určitě nezůstanou bez povšimnutí a vzbudí zájem i následnou diskusi mezi odborníky různých humanitních oborů.

Marek Zágora

Petr Kubín, Sedm přemyslovských kultů, Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis, Historia et historia artium vol. XII, Katolická teologická fakulta UK a Togga, Praha 2011, 372 stran, doporučená cena 420 Kč.

Obsah:

Kult svatých a svatořečení v dějinách křesťanství

1. První křesťané

2. Starokřesťanští mučedníci a vyznavači

3. Pohanství, translace a patrocinia

4. Hagiografie

5. Raně středověké zákonodárství

6. Přechod k papežským kanonizacím

7. Procesní podoba středověkých kanonizací

8. Dvojí kult svatých v pozdním středověku

9. Typologie světců kanonizovaných ve středověku

10. Papežská kanonizační politika ve středověku

11. Středověká kanonizační liturgie

12. Novověký kult svatých a kanonizace

13. Současná podoba kanonizace

Počátky kultů a svatořečení přemyslovských světců

Kněžna Ludmila († 921). Prababička princezny Mlady

Kníže Václav († 935). Strýc knížete Boleslava II.

Princezna Mlada († po roce 983). Praprateta abatyše Anežky

Biskup Vojtěch († 997). Patron knížete Břetislava I.

Poustevník Vintíř († 1045). Kmotr knížete Břetislava I.

Opat Prokop († 1053). Duchovní otec knížete Oldřicha

Abatyše Anežka († 1282). Prateta královny Elišky Přemyslovny

Ke sborníku k výročí narození sv. Václava více na:

http://stavitele-katedral.cz/praha-reprezentativni-sbornik-k-1100-vyroci-narozeni-sv-vaclava/