karel iv. 1316/1378: život císaře a českého krále karla iv. 3. část: italské intermezzo (1331-1333)
KAREL IV. 1316/1378: Život císaře a českého krále Karla IV. 3. část: Italské intermezzo (1331-1333)
Na počátku třicátých let začal český král Jan Lucemburský uskutečňovat svůj italský plán. Na Apeninský poloostrov se vydal jako exponent Ludvíka Bavora. Vystupoval jako říšský vikář a vstupoval do jednotlivých měst, která ho nadšeně vítala (Brescia, Bobbio, Como, Novara, Pavia, Vercelli, Cremona, Mantova, Parma, Modena, Reggio a Lucca). Za své sídlo si zvolil Parmu. Městům sliboval mír, což však bylo téměř neuskutečnitelné. Z Lucemburska narychlo povolal svého prvorozeného syna, který zde měl získat první vladařské zkušenosti. Ve vlastním životopisu Karel napsal: „I vydal jsem se na cestu přes město Mety, vévodství lotrinské, přes Burgundsko a Savojsko až do města Lausanne nad jezerem. Potom jsem přešel hory u Brigu a sestoupil do území novarského a odtud jsem přišel na Velký pátek do města Pavie, které držel můj otec.“
V Pavii se ho po pár dnech pokusili otrávit, ale Karla zachránila jeho zbožnost, odmítl totiž snídani před mší. Ve „Vita Caroli“ se dočteme: „O velikonoční neděli, třetí den po mém příchodu, čeleď má byla otrávena a já ochranou milosti boží jsem unikl otrávení, protože slavná mše, při níž jsem přijímal, byla dlouho sloužena a já nechtěl jísti přede mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že čeleď má náhle upadla do nemoci, zvláště ti, kteří jedli před obědem. Já pak sedě za stolem jsem nechtěl jísti a všichni jsme byli postrašeni. A tu jsem uzřel rozhlížeje se člověka krásného a uhlazeného, jehož jsem neznal, jak chodil před stolem dělaje se němým. Pojav proti němu podezření dal jsem jej zajmouti. Ten po mnohých mučeních třetího dne promluvil a vyznal, že on v kuchyni vmísil do pokrmů jed na příkaz a návod Azza Viscontiho z Milána…“
Aby se sžil s novým prostředím, pobýval u svého otce v Parmě. Tam se poprvé setkal i se svým mladším bratrem Janem Jindřichem, s nímž se docela rychle sblížil. Počátkem června 1331 odjel Jan Lucemburský kvůli diplomatickým jednáním z Itálie a državy svěřil svému nejstaršímu synovi, na něhož měl dohlížet Ludvík Savojský. Ten ale kralevice po pár týdnech opustil a Karel musel čelit vzniklé protilucemburské koalici, která způsobila postupný rozklad lucemburského italského panství.
Dvacátého pátého listopadu 1332 na svátek sv. Kateřiny zaznamenal šestnáctiletý Karel své první vojenské vítězství u pevnosti San Felice. Sám to popsal následovně: „Tehdy sebrali spojení nepřátelé silné vojsko a leželi s ním šest neděl před městem naším Modenou; byli to vladař milánský, veronský, ferrarský a mantovský. Po uplynutí šesti neděl, zpustošivše území a hrabství měst Modeny a Reggia, ustoupili a položili se s mocí a vojskem svým před hradem San Felice v území modenském. A když tam dlouho vojsko stálo, oblehaní na hradě ujednali s nimi, že se s hradem vzdají; nepřijde-li do měsíce, totiž do dne sv. Kateřiny - neboť toho dne se končila ta lhůta pomoc od nás. Tu Parmští, Cremonští, Modenští a Reggijští uslyševše to spojili svou brannou moc a přistoupili k nám řkouce: "Pane, braňme se zničení svému, dříve než budeme docela zničeni." Poradivše se vyšli jsme do pole a rozbili tábor, i dorazili jsme z Parmy ke hradu na den sv. Kateřiny, kdy měl býti vydán do rukou nepřátel. A s 1200 jezdci a 6000 pěších asi o druhé hodině jsme se dali do boje s nepřáteli, jichž bylo jistě také tolik nebo ještě více. Bitva trvala od dvou hodin ještě po západu slunce. Na obou stranách skoro všichni oři byli pod jezdci zabiti a několik jiných koní; i byli jsme skoro poraženi; i oř, na kterém jsme seděli, byl zabit. Zdviženi byvše od našich, a když jsme stáli a rozhlíželi se, viděli jsme, že jsme skoro přemoženi, a již skoro jsme upadli v zoufalství. A hle, v tu hodinu nepřátelé se dali na útěk se svými prapory, nejprve Mantovští, potom za nimi jiných více. A tak s boží milostí dobyli jsme vítězství nad svými nepřáteli, 800 jezdců na útěku zajavše a 5000 pěších pobivše. A tak tímto vítězstvím byl hrad San Felice osvobozen. V bitvě té jsme obdrželi s dvěma sty statečnými muži hodnost rytířskou…“ Vítězství bylo spojováno s pomocí sv. Kateřiny, které Karel začal projevovat velkou úctu.
Vliv v severní Itálii chtěl získat ale také Ludvík Bavor. Společně s králem Janem vyjednával a nakonec uznal Janovu vládu v devíti italských městech jako v říšských zástavách, Brescii obdržel Jan jako říšské léno a Lucca se stala dědičnou signorií. Od jara 1332 se ale začalo jeho italské panství postupně rozpadat a ve druhé polovině roku 1333 byl nucen Itálii zcela opustit.
Karel se začal od počátku roku 1333 věnovat své oblíbené Lucce, jediné lucemburské signorii v Toskánsku. Město považoval za svůj vlastní a trvalý majetek. Nedaleko něj nechal na strategicky položeném návrší postavit novou pevnost, kterou pojmenoval po sobě Montecarlo. Lucce udělil i zvláštní statuta, v nichž se tituloval jako „prvorozený syn českého krále a pán Luccy“.
V Itálii ale došlo ještě k jedné události, která měla zásadní vliv na jeho život i vládu. V noci v den Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1333 se mu ve vesnici Terenzo zdál sen, který byl kritikou volného způsobu života. Karel byl varován před prostopášností. Sen na kralevice velice zapůsobil a silně jej ovlivnil. Byl přesvědčen, že zasáhla sama nebesa, aby se držel správné cesty. Takto zaznamenal sen ve svém životopisu: „Otec náš nedlouho po nás se dal na cestu do Parmy, i přijeli jsme spolu do vsi jménem Terenzo v území města Parmy v neděli 15. srpna na den Nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci pak, když jsme usnuli, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: "Vstaň a pojď s námi!" My pak jsme v duchu odpověděli: "Pane, nevím ani kam ani kterak bych s vámi šel." A on chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás s sebou do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. A držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: "Pohleď a viz!" A hle, jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd tím mečem a ten jako by smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu drže nás za vlasy pravil anděl: "Znáš-li toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?" I řekli jsme: "Pane, neznám, ani místa nerozeznávám." Řekl: "Věz, že jest to dauphin z Vienne, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn, nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás ještě horší věci stihnou." My pak litujíce onoho dauphina Guida (VIII.) z Vienne, jehož babička byla sestrou babičky naší a on sám byl synem sestry krále uherského Karla I., tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídati před smrtí? I byl jsem velice zarmoucen. Odpověděl pak anděl řka: "Dostane se mu příležitosti, aby se vyzpovídal, a bude živ několik dní." […] Po několika dnech posel přinesl zprávu, že dauphin sebrav vojsko své táhl před jeden hrad hraběte savojského a že velikým šípem z jednoho samostřílu byl uprostřed všech svých rytířů poraněn a několik dní potom vyzpovídav se zemřel…“
V září 1333 se Karel Lucemburský setkal v Meranu s představiteli českých pánů, kteří mu vylíčili neutěšený stav království, které trpí panovníkovou nepřítomností. Jednání se účastnilo šest českých pánů: vyšehradský probošt Jan Volek, Petr z Rožmberka, Vilém z Landštejna, Jindřich ml. z Lipé, Těma z Koldic a Ota z Bergova. Karla prý rozhovor s nimi přiměl k návratu do Čech. Český král Jan s jeho odjezdem souhlasil. Kralevic Karel vstoupil do Prahy 30. října 1333.
Marek Zágora
Příště: Markrabětem moravským a mladším králem (1334-1346)
Další díl:
Předchozí díly:
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru