karel iv. 1316/1378: život císaře a českého krále karla iv. 4. část: lucemburské dvojvládí (1333-1346)
KAREL IV. 1316/1378: Život císaře a českého krále Karla IV. 4. část: Lucemburské dvojvládí (1333-1346)
Poté, co se v září 1333 setkal Karel Lucemburský v Meranu s představiteli českých pánů, rozhodl se pro návrat do Čech. Český král Jan Lucemburský s jeho odjezdem souhlasil. Kralevic Karel pak vstoupil do Prahy 30. října 1333 a krátce po návratu se šel poklonit k hrobu své matky Elišky Přemyslovny, která zemřela již v roce 1330.
Prý v cizině zapomněl češtinu, které se musel znovu učit. Ve Vlastním životopisu píše: „… řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech.“ Celé království našel v žalostném stavu, všechny hrady byly zastaveny a Pražský hrad, sídlo českých králů, bylo opuštěné a pobořené. („… byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, neboť od časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi.“) Karel se začal brzy rychle v královských poměrech orientovat, z čehož plyne, že ještě před svým návratem měl dostatek informací o situaci v zemi. Jednou z opor se mu stali šlechtici, s nimiž se setkal v Meranu.
Na začátku roku 1334 získal od otce titul moravského markraběte, což ve skutečnosti ale nic zásadního neznamenalo, protože Karel zůstával v Praze, kde udržoval menší samostatný dvůr. V červnu 1334 za ním přijela Blanka z Valois i se svým dvorem mluvícím francouzsky, což zaujalo i autora Zbraslavské kroniky Petra Žitavského.
Ten napsal: „Sličným zjevem i krásou svou se zajisté zalíbila v očích všech a doufám, že se ještě zalíbí ctnostmi; přinesla s sebou ženský šat podle obyčeje svého národa a přivezla nemalou výbavu podle stavu své důstojnosti, jak vyžaduje dům královský. Za velikou obtíž pokládáme, že sama mluví jen francouzským jazykem; manžel sám jí rozumí a má ji rád, protože s ní dlouho zůstával ve Francii. Raduje se pak manžel z manželky a pořádá v Praze po několik dní velkou slavnost v rozkoších a radovánkách …“. Pro Prahu to byla velká událost, přesto po měsíci musela většina z Blančina početného doprovodu Prahu opustit, protože se to nelíbilo Karlovým rádcům i obyvatelům Prahy.
Karel zastupoval nepřítomného krále, který stále více času trávil mimo své království. Začal se věnovat městům, která chtěl získat pod svůj přímý vliv. V té souvislosti hodně cestoval, Blanka tak byla často sama. Dvacátého čtvrtého května 1335 porodila Blanka své první dítě, dceru Markétu († 1349), která dostala jméno po otcově lucemburské babičce. Byla první manželkou uherského krále Ludvíka I. Velikého.
Jan Lucemburský se snažil proniknout do Slezska. Obratně dokázal využít nejednotnosti slezských knížat a většina z nich mu po vyjednávání a finančních slibech složila lenní slib. V roce 1335 pak v Trenčíně a ve Visegrádu jednal s polským králem Kazimírem III. Velikým (ve Visegrádu byl i uherský král). Jan se vzdal titulu polského krále a Kazimír se zavázal, že uzná svrchovanost českého krále nad Slezskem. Dlouhých jednání se účastnil i markrabě Karel.
Mezi otcem a synem se začala projevovat rivalita. Především král Jan se obával synovy oblíbenosti i jeho schopností, a proto mezi nimi docházelo k častým roztržkám. V řadě věcí se neshodli, např. měli nejednotný postoj k tehdejšímu římskému panovníkovi Ludvíku Bavorovi. K rozkolu navíc přispěl i Janův druhý sňatek. V roce 1334 se Jan Lucemburský oženil s Beatrix Bourbonskou († 1383), dcerou příslušníka vedlejší francouzské královské větve Ludvíka I. Bourbonského († 1341), kterou uvedl o dva roky později do Prahy. Tam Beatrix 5. února 1337 porodila syna, který dostal jméno Václav. Češi však dávali jasně najevo, že raději mají Karlovu manželku Blanku. V květnu nechal Jan Beatrix korunovat českou královnou, ta ale o čtrnáct dní později opustila Prahu.
Ve Vita Caroli Karel vzpomínal: „… otec náš přišel do Čech a přivedl s sebou ženu svou, kterou pojal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu králů francouzských, s kterou potom zplodil jednoho syna Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové, i Čechové i z hrabství lucemburského, nabyli převahy a vlivu u otce našeho proti nám, hledajíce vlastního prospěchu. Přistoupivše k otci našemu namlouvali mu: "Pane, mějte se na pozoru, syn váš má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců, proto bude-li dlouho té moci požívati, vyžene vás, až bude chtíti; neboť jest sám dědicem království i pochází z rodu králů českých a jest velice oblíben u Čechů, vy však jste cizinec." Toto však říkali, hledíce si osobního zisku a výhody, aby jim odevzdal hrady a statky královské. On pak tak uvěřil jejich radám, že pojal k nám nedůvěru a odňal nám všechny hrady a vrchní správu v Čechách a v markrabství moravském. A tak zbyl nám pouze titul "markraběte moravského" beze vší moci.“ Jan Lucemburský vykázal po těchto událostech Blanku z Valois do Brna, Karel odjel raději do zahraničí, kde se angažoval v záležitostech svého mladšího bratra Jana Jindřicha.
V následujícím období zažil Karel Lucemburský mnohá dobrodružství, největší pak asi při cestě do Aquileje. V Chorvatsku dorazil do přístavu Senje, odkud se chtěl přeplavit do cíle své cesty. Na moři však jeho loď obklíčili Benátčané, kteří jej chtěli zajmout a získat tučné výkupné. Během vyjednávání se ale Karlovi podařilo sestoupit do rybářského člunu, kde se schoval pod rybářskými sítěmi a dostal se nepozorovaně na břeh a zachránil se.
V roce 1337 se Janovi zhoršila rodová oční choroba, a přestože se mu pokusili pomoci přední evropští lékaři, oslepl na pravé oko. V roce 1340 se pak vydal i s Karlem do Montpellier k lékařům místní proslulé univerzity. Ani ti mu však nepomohli a český král Jan oslepl úplně. Až do konce života se musel spoléhat na pomoc průvodce. Janova ztráta zraku nakonec dopomohla ke smíru otce a syna. Karel se chopil své šance, ale i slepý Jan Lucemburský měl stále velký vliv. Jejich vztah byl více politicko-pragmatický než citový.
Ve stejném roce, tedy 1340 se Karel setkal v Avignonu vedle papeže Benedikta XII. i s kardinálem Pierrem de Rosières, kterého znal z dětství ve Francii. Pierre prý tehdy řekl: „Ty budeš jednou římským králem.“ A kralevic Karel mu odpověděl: „Ty budeš ještě předtím papežem“. Obojí se za pár let stalo skutečností.
V září 1340 nechal český král Jan Lucemburský sepsat závěť. Podle ní měl Karel zdědit největší díl ovládaných zemí: Čechy, Horní Lužici a slezská knížectví. Jan Jindřich měl spravovat Moravu, nejmladší syn Václav získal lucemburské hrabství, lucemburská léna ve Francii a cla na Rýně. V červnu 1341 pak veřejně proklamoval svého nejstaršího syna jako budoucího českého krále, korunovace se ale Karel za otcova života nedočkal.
V roce 1342 porodila Blanka z Valois Karlovi druhou dceru Kateřinu († 1386), která se provdala za rakouského vévodu Rudolfa IV. Habsburského († 1365). Druhý sňatek pak uzavřela s Otou V. Braniborským († 1379), kterého rovněž přežila.
K významným událostem došlo v roce 1344, kdy na jaře vyvrcholila Janova a Karlova jednání s avignonským papežem o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, jemuž mělo být podřízeno i biskupství olomoucké a nově založené biskupství v Litomyšli. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, který se stal předním Karlovým rádcem. V listopadu téhož roku pak byl položen základní kámen novostavby katedrály sv. Víta, která měla být postavena podle poslední módy, tedy ve stylu francouzské katedrální gotiky. Prvním architektem katedrály se stal Francouz Matyáš z Arrasu.
Na začátku čtyřicátých let ztratili Lucemburkové s konečnou platností vládu v Tyrolsku, odkud byl vyhnán Janův mladší syn Jan Jindřich nařčený z impotence. Jeho manželka Markéta Pyskatá (spíše Hubatá) se pak záhy provdala za syna císaře Ludvíka Bavora. Byl to skandál, který přiměl papeže Klimenta VI., kterým se stal Pierre de Rosières, k úvahám o volbě nového římského panovníka. Hlavním kandidátem se stal kralevic Karel.
Marek Zágora
Příště: Římským a českým králem (1346)
Následující díl:
Předchozí díly:
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru