karel iv. 1316/1378: život císaře a českého krále karla iv. 7. část: římským císařem (1355)
KAREL IV. 1316/1378: Život císaře a českého krále Karla IV. 7. část: Římským císařem (1355)
Karel Lucemburský jako římský král samozřejmě počítal s císařskou korunovací, i když věděl, že cesta za císařským titulem nebude lehká. Na konci léta 1354, když dostatečně stabilizoval svou pozici v Říši, dospěl k závěru, že nastala správná doba vydat se na římskou jízdu, kterou chtěl mimo jiné využít i k shromažďování svatých ostatků.
Na římskou jízdu se vydal 28. září 1354 z hlavního města své Horní Falce Sulzbachu. Jeho doprovod tvořilo asi 300 jezdců. Již 14. října dorazil do Udine, kde jej uvítal jeho nevlastní bratr, aquilejský patriarcha Mikuláš Lucemburský (1321/1322-1358). V Aquileji pak zastihla Karla velice důležitá zpráva, že zemřel jeden z jeho největších odpůrců, milánský arcibiskup Giovanni Visconti, který chtěl bránit Karlovu vstupu do Lombardie.
Na dva měsíce se Karel se svým doprovodem zastavil v Mantově, kam za ním přijel na pozvání slavný literát Francesco Petrarca, který podobně jako již dříve přednesl Karlovi svou představu o jeho úloze obnovitele římského impéria. Karel dokonce vyzval Petrarcu, aby se s ním zúčastnil římské jízdy. Ten ale odmítl.
Z Mantovy vysílal Karel různá poselstva. Nejvýznamnější z nich v čele s Dětřichem z Portic mířilo k papežskému dvoru do Avignonu. Dětřich měl vyjednat s papežem vše potřebné k císařské korunovaci. V listopadu 1354 se poselstvo vrátilo s příznivými zprávami. Papež Inocenc VI. se rozhodl do Říma nejet, ale k provedení korunovace jmenoval tři kardinály-biskupy: Elie Talleyarda z Périgordu a Albana, Gui de Boulogne z Portu a Pierra de Colombiers z Ostie a Velletri. Do Itálie ale nakonec dorazil jen poslední z nich.
Po smrti Giovanniho Viscontiho začal Karel vyjednávat s jeho nástupci, kterými se stali tři arcibiskupovi synovci. Ti uzavřeli s Lucemburky příměří, povolili Karlovi a jeho doprovodu vstup do Milána a navíc mu zaplatili 200 000 zlatých na pokračování v cestě. Na svátek sv. Tří králů, tedy 6. ledna 1355 pak dosáhl Karel prvního velkého úspěchu své římské jízdy. V chrámu sv. Ambrože v Miláně byl korunován lombardskou železnou korunou.
Po korunovaci pokračoval dál v cestě do Říma. Významnou zastávkou se stala Pisa, město, které bylo Lucemburkům většinou příznivě nakloněno, vždyť zde byl pohřben i Karlův dědeček, císař Jindřich VII. Lucemburský. Pisa byla v té době v konfliktu s Luccou, městem, k němuž měl Karel velice blízký vztah. Karel se ale rozhodl do jejich sporu nezasahovat. V Pise se 8. února též setkal se svou manželkou Annou Svídnickou, kterou společně s asi 2000 jezdci doprovázel pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Společně pak navštívili sousední Luccu a nedaleký hrad Montecarlo, který kdysi Karel založil.
Římský a český král nejen vysílal různá poselstva, ale zároveň i různá přijímal. Např. v Pise přijal poselstvo anglického krále Eduarda III., které žádalo Karla o roli zprostředkovatele mírových jednání s Francií. Karel přislíbil pomoc, ale až později, poté, co dosáhne císařské korunovace.
Dvanáctého března 1355 dorazil do Pisy ostijský biskup Pierre de Colombiers. O pár dní později složilo Karlovi hold město Florencie, které mu vyplatilo 100 000 zlatých jako náhradu za dlužné říšské daně. Nic nebránilo v pokračování římské jízdy, a proto 22. března opustil Karel Pisu a vydal se s asi 4000 jezdci do Říma, aby v období Velikonoc došlo k jeho císařské korunovaci.
K branám Říma dorazil na Zelený čtvrtek 2. dubna. Karel již dříve slíbil papeži (tehdy ještě Klimentu VI.), že se ve Věčném městě zdrží jen jeden den, kdy bude korunován. Dostal ale svolení, že může předtím navštívit město jako poutník. Na Velký pátek pak začala jeho dvoudenní pouť po nejvýznamnějších římských bazilikách a kostelích, aby mohl mimo jiné spatřit a uctít nejvzácnější relikvie.
Císařská korunovace se uskutečnila o velikonoční neděli, 5. dubna 1355. Římský král byl před městem uvítán Římany a početným lidem. Do samotného Říma pak vstoupil branou Porta Collina nedaleko Andělského hradu. Karlův početný průvod hrabat, rytířů a prelátů jel až ke svatopetrské bazilice. Zde Karel sesedl z koně a přivítal se s Pierrem de Colombiers (objetím a polibkem), jemuž předal jako zástupci papeže obvyklý dar v podobě zlata.
Karel nejprve složil slavnostní korunovační přísahy (v kostele S. Maria in Turri), poté byl přijat mezi svatopetrské kanovníky. Pak vstoupil do samotného chrámu, kde před hrobem sv. Petra padl na zem a diákon nad ním pronesl litanie. Až v bazilice se k průvodu připojila Anna Svídnická. Během modliteb přistoupili k oltáři sv. Mořice, kde kardinál-biskup pomazal Karla na pravé paži a mezi lopatkami. Na speciální tribuně bylo vyhrazeno místo pro koronátora, po jeho pravici pak bylo místo pro krále, vlevo pak pro královnu.
Během korunovační mše postoupil Karel k hlavnímu oltáři a kardinál Pierre de Colombiers mu vložil na hlavu nejprve biskupskou mitru a na ni císařskou korunu. Pak mu předal žezlo a císařské jablko. Po několika dalších modlitbách předal kardinál císaři meč, čímž se stal rytířem sv. Petra. Karel IV. se posadil na určené místo a proběhla korunovace Anny Svídnické. Poté pokračovala mše. Před ofertoriem odložil císařský pár insignie, kterými byl znovu ozdoben až po přijímání. Pak se oba vrátili na tribunu, kde usedli na připravené trůny.
Až po skončení obřadu začal Karel Lucemburský používat pořadové číslo Čtvrtý (Karolus Quartus) a vydal hned několik listin (např. inkorporační listinu pro české državy v Horní Falci). Poté pasoval velké množství rytířů a za jásotu celého Říma se vydal na bílém koni společně s císařovnou do Lateránského paláce k slavnostní hostině. Na noc pak, jak slíbil, opustili město a přespali v klášteře San Lorenzo fuori le mura, kde strávil celý následující den.
V úterý 7. dubna se pak vydal do Tivoli (asi 30 km od Říma) a Věčné město nechal za sebou. Na několik dní se zastavil v Sieně, kde propustil část svého doprovodu, a se zbytkem pokračoval do Pisy, kam vstoupil 6. května. Chtěl si zde odpočinout a vyřídit neodkladné záležitosti. Pisa ale ukázala císaři svou odvrácenou tvář. V noci z 19. na 20. května vypukl požár radnice, kde císař spal se svou manželkou. Oba se zachránili až v poslední chvíli a městem se začala šířit zvěst, že za vším stojí samotný císař. Ve městě vypuklo proticísařské povstání, v němž musel bojovat i Karel IV., který vzpouru potlačil a město tvrdě potrestal (popravy, náhrady za škody).
Císař chtěl co nejdříve opustit horkou italskou půdu. Uvědomil si, že jeho císařský titul nemá v Itálii téměř žádnou váhu. Jeho úprk z Itálie zklamal mnohé jeho příznivce, mezi nimi i Francesca Petrarcu. Jiní jeho současníci jako např. florentský kronikář Matteo Villani si zase stěžoval na nepřiměřenou finanční zátěž, kterou italským městům Karlova římská jízda způsobila.
Císař Karel IV. rychle spěchal na německé území Říše, přes Augsburg dorazil na počátku července do Norimberku. Přes Horní Falc (přes Sulzbach) se pak vydal do Prahy, kam dorazil v den Nanebevstoupení Panny Marie, 15. srpna 1355. V té době jistě netušil, že se v roce 1368 vydá na římskou jízdu ještě jednou.
Marek Zágora
Příště: Karel IV. - zákonodárce (1355-1356)
Následující díl:
Předchozí díly:
Copyright (c) 2008
stavitele-katedral.cz |
Tisk |
Kontakty |
XHTML 1.0 Strict |
Statistiky toplist |
Zpět nahoru